Název

0820 Toulky okolím Taipei a odlet

Popis

Po našem příjezdu do Taipeie a po ubytování se v hotelu jsme vyrazili severně od města na konečnou červeného metra, do Tamsui. Toto městečko leží na pravém břehu v místech, kde řeka Dan Shui He.ústí do moře. Město je hodně ovlivněno americkou a evropskou komunitou, která zde žila v devatenáctém století a zařizovala obchodní styky Taiwanu se západem. Navštívili jsme sídlo anglických velvyslanců, kde v dobách zámořských objevů byla španělská pevnost. Významnou osobností byl i Kanaďan skotského původu, Dr. MacKay, který zde vybudoval křesťanskou baziliku, univerzitu a založil zde svou lékařskou praxi, čímž na ostrov přinesl západní medicínu. Je samozřejmé, že v těch dobách, kdy zásobování bylo velmi problematické, hledal zdroje pro výrobu léčiv i zde a značně se v tomto směru nechal ovlivnit tradiční čínskou medicínou.
Město na nás působilo příjemně evropsky. Líbila se mi kombinace klasických anglikánských cihlových domů s místními architektonickými prvky, zejména mě zaujaly čínské střechy. Kombinace působila vyváženě a vzhledně.
Místní vnímají tato místa jako velmi zajímavou starobylou lokalitu. My, Češi, co prošmejdili Karlštejn, historickou Prahu nebo Český Krumlov, jsme tato místa procházeli s pokorným úsměvem rtech. Moc se nám taky líbil přístav v místních brakických vodách, to už zase my neznáme a valíme zraky. Po několika ochutnávkách místních pokrmů z všudypřítomných stánků jsme vyrazili zpět do Ximenu k našemu hotelu na místními vyhlášený velký noční trh. Vyzkoušeli jsme místní držkovku a moc jsme si na ní pochutnali. Byla plná nudlí a čili, chuť měla úplně jinou než ta naše, ale asi taky měli recept od babičky. Ve správné dršťkovce totiž musí stát lžíce, což i v této bylo splněno.
Další den jsme hned ráno vyrazili na zastávku Beitou, odkud jsme pak autobusem pokračovali do národního parku Yamingshan. Autobusem jsme vystoupali asi 700 výškových metrů, zbytek jsme pokračovali po vlastních na nejvyšší horu Qixing, která je vysoká asi 1160 m. Na parkovišti, kde nás vysadil autobus bylo krásně, konečně rozumné teploty (28 °C) a vanoucí vítr. Místní natáhli dlouhý rukáv a noháv, my roztáhli ruce a užívali si přírodní chlazení. Situace se však zkomplikovala, když jsme nastoupili na trek, který z velké části procházel několikametrovým bambusovým porostem. Tam jsme si již užívali tlumení vánku bambusovým hájem a téměř nehybný vzduch na stezce a stoprocentní vlhkost, ve které jsme se jako každý jiný den tady okamžitě a zcela kompletně zapotili.
Cestou do kopce jsme šli okolo dýmajících sopečných fumarol, chemikovi libě zavánějících oxidem siřičitým a jinými zapáchajícími sirnými sloučeninami. Zavzpomínali jsme na Island, jak bylo krásně chladno u podobných míst a jak jsme tam byli s celou partou. Akorát porost okolo byl kompletně jiný.
Při naší cestě navrchol jsme potkávali účastníky letního tábora, kteří si na nás cvičili svou angličtinu, objektivy svých fotoaparátů a brousili naši bezednou trpělivost. Svými zásobami vody jsme zachránili místní turistku (jediná měla pohorky, vak na vodu, jen si ale asi nenaplánovala, že ho musí před túrou naplnit). Cestu křižovaly různé barevné ještěrky, červené pěticentimetrové vosy a taiwanští důchodci v holíánkách. Po zdolání vrcholu jsme pokračovali dále k termálním pramenům.
Jednalo se o velmi malý komplex, kde byly genderově oddělené dva kryté bazénky na sezení o rozměrech asi 5x5 m. Voda byla cítit sírou a podle hnědooranžového zbarvení stěn i naší kůže bylo jasné, že je bohatá na železo. Voda měla teplotu 39 °C, která se rychlostí 0,2 °C/min zvyšovala na 45 °C. Ve vodě jsme vydrželi jen pár minut, ani nás tak nevyhnala čím dál teplejší voda, jako spíše nekončící nával přicházejících taiwanských dědečků. Když jsem odešel, mé místo v bazénku jich zaplnilo asi pět. Doslova kůží na kůži.
Po koupeli jsme se rozhodli prochodit oblast, přešli jsme provazový most, prohlédli jsme si drona, který fotil dvojici svatebčanů a směřovali jsme k vodopádu. Tam následovalo nemilé překvapení, museli jsme se vrátit zpět do kopců, protože cesta za vodopádem dolů na parkoviště po tajfunu zmizela, celý svah v šířce několika desítek metrů se sesunul. Nakonec jsme se přeci jen dostali na autobusovou zastávku, odkud jsme tentokrát vyrazili přeplněným malým busem (který mi připomněl varnsdorfský QuickBus) do Shilinu na noční market, kde jsme povečeřeli, zase spoustu nových chutí...
Poslední den jsme ráno zabalili a kufry uložili na recepci. Vydali jsme se detailně prozkoumat Čankajškův památník. Uprostřed mohutného areálu stojí pagoda, ve které zcela nahoře sedí usměvavý více než desetimetrový Čang, kterého hlídá čestná stráž, která se každou hodinu střídá. Střídání je zde daleko pompéznější než u nás, vojáci předvádí čapí chůzi, po které létají pušky vzduchem. V závěru dojde k výměně stráže a pikolík pak srovná nově nastoupivším vojákům jejich uniformy, které se lehce při bajonetovém tanci pomuchlaly, rovněž vždy upravil uzel na kravatě a zkontroloval zda poklopec je zapnutý.
Poté jsme shlédnuli muzeum zaměřené na Čankajškův život a významné události z jeho mocenské éry. Líbilo se mi hlavně pochopení vztahů mezi Japonskem a Čínou před a během 2. sv. války. Jednou z posledních výynamných událostí je japonská kapitulace do rukou Čangova generála. Člověk se však už nic nedozví o ústupu Čangajška a asi dvou milionu významných lidí a jeho armády na Taiwan před komunisty vedenými Mao Ce Tungem, který ve zbídačené Číně po válce získal politickou převahu. Obrovská plastická mapa Číny ale připomíná, že Kuomintang se jednou vrátí (ačkoliv nyní vystupuje a asi i musí vystupovat velmi pročínsky) a zvítězí nad komunisty. Také se člověk nedozví nic o masakru desítek tisíc Taiwanců, kteří byli nespokojeni se zkorumpovou byrokracií Čangova režimu na Taiwanu. Vše nás utvrdilo o stále setrvávajícím kultu osobnosti silně zakořeněném zejména ve starší generaci. Mladí se ale baví o politické situaci otevřeně a jsou znalí historického pozadí bez cenzury. O politický vliv se perou dvě tradiční strany a jedna nová. Lidově nacionalistický Kuomintang zastává konzervativní klidný přístup, nemá snahy o politickou separaci od Číny a v očích komunistické Číny je dlouhodobě tolerován. Další směr je více pročínský a sociálně demokratický, usiluje o připojení ke kontinentální Číně pro zajištění rychlejšího ekonomického růstu. Poslední směr, který je nejslabší, ale rychle získává na síle, usiluje o samostatnost Taiwanu, je také trnem v očích kontinentálním komunistům. Komunismus je ale na Taiwanu zakázaná ideologie. Napínavou událostí jsou prezidentské volby, které proběhnou příští rok.
Z památníku jsme se přesunuli na stanici metra ZOO, na kterou jezdí automaticky řízený vlak bez řidiče. Lanovkou od Pomy jsme vyrazili na několikakilometrovou jízdu do hor na čajové plantáže okolo vesnice Makong. Tam jsme si dali poslední místní jídlo na terase domácí skromné restaurace, ale s výhledem na mrakodrap 101 a potom už jsme vyrazili pro bagáž do hotelu a pomalu na letiště.
Chvíli jsme bloudili v labyrintu klikatých chodeb pod hlavním nádražím, ale nakonec jsme našli náš autobus. Na letišti odbavení proběhlo téměř bez problémů, celníci chvíli bojovali s Markovým pasem, musel přijít i šéf, aby potvrdil, zda osoba na fotce je vážně Marek, no a pak už hurá na západ. Při přestupu v Dubaji jsme se dochrněli, cestou domů pak pozorovali kýčovité dubajské pobřeží s umělými ostrůvky a zahlédli jsme i nejznámější hotel ve tvaru plachetnice. Musíme se sem ještě někdy podívat.
Teď už jsme na Ruzyni a čekáme na kufry. Když vše jako správní chemičtí inženýři zbilancujeme, tak jsme si s Markem prožili krásný měsíc, úplně mimo naší kulturu. Poznali jsme milé lidi zejména z jihovýchodní Asie a z USA. Viděli jsme, jak děláme v laborce dobré a správné věci a jak se to jinde šulí, poznali jsme jinou kulturu, která je nesmírně zdvořilá, poslušná, přátelská a absolutně bezpečná. Objeli jsme Taiwan, viděli korály, jedli kuřecí pařátky a smradlavé tofu, co zápachem připomíná hovínka.
Těšili jsme se ale celou dobu zpátky na vás, naše blízké, až vás zase uvidíme. Jsme rádi, že jsme zpět doma

Nastavení